Formát obrazu: 115 × 160 cm
Technologie: Olejomalba na plátně – kombinovaná technika: latex, sádra, písek. Olejové a akrylové barvy – metalízy s kovovým leskem.
Námět: Pozitivní energie se dere ze všech míst na diváka tak, že působí jako výrazné memento, které se zapíše do jeho mysli i srdce. Zde nestačily autorovy klasické malířské prostředky, se kterými se běžně pracuje při tvorbě obrazu. Takzvaná 2D splývavá technika a renesanční šerosvit, budovaný na základě jemných lazur. Naopak, využívá bohatě reliéfu, který je naléván injekčními stříkačkami, budován noži a špachtlemi z latexosádrové hmoty do zásadní kompozice. Leitmotivem se zde stává kříž – téměř pravoslavný – ze kterého je vidět větší část kompozice; končí horním břevnem, které je v pravé části zalomeno. Autor předkládá divákovi metaforu k zamyšlení, kdy se kříž coby symbol víry postupně láme stejně tak, jako odpadávají nepravé ovečky (věřící) od svého stáda. Z pravého horního břevna zbývá jen pahýl. Je to metafora na současný stav duchovního života jak prostých lidí, tak církevních hodnostářů v celém světě. Ti skutečně pravověrní a silní ve víře zůstávají v menšinách, sdružují se do komunit a sborů a bojují s nezájmem, necitlivostí a otupělostí. Přesto však se rodí noví a vzácní lidé, rodí se děti, naděje celého lidstva, které jsou možná předurčeny k vedení a pokračování opravdové víry, a tak příběh, který je v prvním plánu čitelný, dostatečně historicky prověřený a známý, je zde u autora transformován do jeho vlastní vize, jež je o něco složitější, ale o to intimnější. V centru vlastního obrazu se nachází malý Ježíš – Jezulátko – s roztaženými ručkami, kdy se levou rukou opírá o vlastní zavinovačku. Rozvinutý povijan též vytváří kompozici menšího kříže, umístěného na kmen (břevno) velkého kříže, nesoucího umírajícího Krista. Polštářová část je ozdobená krajkou, skrývající tajemství. Tvoří zároveň jakousi auru i svatozář, která se propojuje s hlavním trámem velkého kříže a vlastní figurou dospělého Krista. Ač se jedná o zobrazení v klasické pozici, kdy je tělo Krista přibito na kříži s nohama u sebe, právě zde jsou ale Kristovy ruce rozpražené do kompozice „V“ a připomínají tak vítězství nad sobectvím, zlem a nenávistí. V těchto pozicích autora nejvíce inspirovala kompozice Josefa Václava Myslbeka, kdy měl autor možnost sledovat jeho Krucifix v podstatě každý den v Ateliéru volné grafiky na pražské AVU. Obrovská síla, která i po staletích plyne z tohoto námětu, dala autorovi poselství a v podstatě i záměr vyjádřit celou věc v novém podobenství. Jedná se o velký posun, kdy autor s pokorou vytváří kompoziční citaci na mnohokrát ztvárněný výjev – od starých gotických kalvárií a krucifixů v čele s Giottovým ukřižováním a z českých zemí Mistrem vyšebrodského oltáře, přes renesančního Michelangelova Krista, ale i Donatellovy a barokní podoby Braunovy, Brokoffovy nebo Berniniho – v klasickém pojetí. Na paměti má však i moderní ztvárnění a kubistické či surrealistické parafráze Bohumila Kubišty či Salvatora Dalího, Gauguinova Žlutého Krista nebo Chagallovy židovské ilustrace Starého zákona – to vše prolétá hlavou před zavřenýma očima každému zodpovědnému autorovi. A právě s respektem k historii chce autor své pojetí udělat úplně jinak. V případě Myslbeka je inspirován snad i jistou citací – připomínkou jeho kompozice v celé vážnosti a s úctou a s respektem adorovat to nejlepší, co v této soše přetrvává. Barevnostní uchopení a zcela nové spojení s malou figurou Ježíška posouvá námět naprosto do jiné sféry. Malý Ježíš je symbolem lásky muže a ženy – jejím vrcholným plodem. Proto tedy témata lásky a milosrdenství mohou symbolizovat jak lásku pozemskou, ale i boží a Kristovu ke všem lidem. Tato láska se stala nositelem největší oběti, kterou může člověk – syn boží – dát za nás, za lidstvo, naše osudy, hříchy a chyby a v podstatě i za naše srdce i duše. Je to největší, čistá láska, která září i na kříži. Ačkoliv krvácí, přesto umírá smířen s nadějí a s láskou, že celý jeho krátký život nebyl zbytečný a měl smysl. Umírá s vědomím, že lidstvo jeho poselství a učení bere vážně a bude v něm pokračovat. Malý Ježíš také vzdáleně připomíná ukřižovaného na svém povijanu, kdy se jednou rukou opírá o pomyslného otce v pozadí – o své podobenství, své starší alter ego. Zvolna hýbe celým tělem i pokrčenými nožkami, jež vytvářejí protikompozici k dlouhým končetinám Krista. Velký Ježíš má nohy umístěné tradičně v malém prohnutí, vertikálně směřující špičkami k dolnímu okraji formátu, a ruce jsou naopak, jak bylo řečeno, do písmene „V“ a směřují do levého a pravého rohu obrazu. Tyto dva náměty srůstají do jednoho celku právě v srdci obrazu, které krvácí, ale současně i září. Malý Ježíš je tak smířen se svým osudem, který mu byl dán. Tváří se zasmušile a vážně – smutné oči má zavřené a sní o lepší budoucnosti. Tato esence dítěte se ve své genezi po 33 letech blíží svému cíli, kdy naplňuje své poslání svou prací pro lidstvo. Je jakousi metaforou lidského života – útrap a nesnází, ale i nadějí a radostí, výher i zklamání, těžkého života, který je velkou zkouškou, a ne každý v ní obstojí. Ale jedině s vírou, opravdovou láskou a milosrdenstvím má smysl bojovat.
